Toyen

Toyen (1902-1980)
Ráj černochů (1925)
Olej, plátno, 49 x 69 cm
Signováno LD TOYEN

Provenience: sbírka autorky, 1955 dar do pařížské soukromé sbírky, odtud zakoupeno 2013. Publikováno in: Karel Srp: Toyen, Praha, Argo, 2000, s. 32.

Vystaveno: Toyen, Praha, GHMP, 11. 5.- 27. 8. 2000; 1. výroční výstava Pro arte, 29. 4.-1. 5. 2014; Vánoční salon Pro arte, Praha, 25. 11.- 4. 12. 2014; Na vlnách moderny, Galerie Pro arte, Praha, 21. 11. – 22. 12. 2015.

Na sklonku roku 1925 odjela třiadvacetiletá malířka Marie Čermínová, která si krátce předtím zvolila za svůj pseudonym fragment francouzského slova citoyen (občan), do Paříže. Spolu s Jindřichem Štyrským byli uneseni pařížským každodenním, ale zejména nočním životem, neformálností a bezprostředností černých Afričanů i Američanů, kteří nebyli tehdy v Paříži ještě všudypřítomní, ale byli neoddělitelnou a velmi inspirativní součástí života kabaretů na Montmartru, ať už jako jazzoví hudebníci nebo tanečníci.

Právě vystoupení slavné americké tanečnice Josephiny Bakerové (poprvé tu vystoupila se svou Revue nègre 2. října 1925) ji nadchlo především estetickou bezprostředností a erotickou nevázaností, na kterou (zajisté) nemohla být z Prahy zvyklá. Netypičnost tohoto obrazu, nazvaného původně, pod vlivem bakerovské revue, Paradis nègre (později přejmenovaného na korektnější Paradis des noirs) je tak do značné míry stylově, totiž naivisticky formální (existují ovšem i další podobně černošsky primitivizující obrazy ze sklonku roku 1925 inspirované pařížským pobytem, například veleznámý Polykač mečů). Téma je ovšem na obraze Toyen explicitně dotaženo měrou, na kterou i Josephine Bakerová mohla nanejvýš pomyslet. Téma je ostatně i důvodem, proč malířka své dílo nikdy v životě nevystavila a věnovala ho v polovině 50. let jednomu ze svých pařížských přátel. Vystaveno bylo poprvé až na slavné pražské výstavě roku 2000.

Tematicky ovšemže konvenuje jedné z hlavních os surrealistického výtvarného zájmu autorky, která s výjimečným darem autenticity ve svých erotických kresbách a erotizujících malbách odhalovala téma, jež bylo pro většinu dosavadního malířství (nota bene pro tzv. ženské malířství) skryto za rouškami autocenzury, výstavnické korektnosti či bibliofilského sektářství. To, o co se pokoušela například Marie Laurencinová, tedy zjevit prostřednictvím svých maleb a kreseb svůj autentický erotický svět, se podařilo ve stejné době Toyen s daleko větším stupněm otevřenosti, humoru i sarkasmu.

Zdá se dokonce, že ženský element v její erotické kresbě (a jak vidíme, i malbě) je daleko zajímavější než naprostá většina pornografizujících pokusů jejích mužských kolegů. Oproti nim, na falických kresbách Toyen, ať už je tu penis v roli tragického či komického hrdiny, jsou oba světskými figurkami, jejichž tu směšná prostomyslnost či dvojsmyslnost, tu bájná velikost hrají v erotickém světě roli, která má smysl primárního symbolu, ale také základního nástroje k uchování světa. Je-li ve světě obrazů nějakého průniku mezi erotickou a spirituální malbou, pak u Toyen je to zajisté zjevnější než na barokních obrazech. Ale rozpůlený kosočtverec a nabroušený šíp patří v jejím světě k sobě ještě hlouběji, než se zjevuje na povrchu primitivních obrázků aux toillettes. Jsou to základní symboly lidského stvoření. Je to možná, v Ráji černochů, ve světě ničím nerušené volnosti a štěstí, stvoření samo.